houslista, violista, komorní hráč a dirigent, vnuk skladatele, (8. 8. 1929 – 7. 7. 2011)
Dědictví rodu a české houslové školy
Josef Suk patřil k nejvýznamnějším českým houslistům druhé poloviny 20. století. Byl vnukem skladatele Josefa Suka a pravnukem Antonína Dvořáka – dědicem mimořádné hudební tradice, kterou rozvinul především jako interpret. Hudbě svých předků dokázal dát vlastní nezaměnitelnou podobu a prostřednictvím houslí ji přenášel k posluchačům po celém světě.
Narodil se v Praze, dětství však prožil také v Křečovicích, v krajině a rodinném prostředí spojeném s životem jeho dědečka. První houslové lekce získal od svého otce Ing. Josefa Suka, který sám hrál na housle a komponoval. Od deseti let se vzdělával u legendárního houslisty Jaroslava Kociana a navázal tak na tradici slavné české houslové školy. Následovalo studium na Pražské konzervatoři a na Akademii múzických umění, odkud byl z politických důvodů vyloučen.
Slavné jméno mu mohlo některé dveře otevřít, zároveň však představovalo velký závazek. Josef Suk se musel prosadit vlastním uměním a obstát v mezinárodní konkurenci nezávisle na odkazu svých předků.
Sólista a komorní hráč
Již jako mladý hudebník působil v Pražském kvartetu. Roku 1951 založil spolu s klavíristou Janem Panenkou a violoncellistou Josefem Chuchrem Sukovo trio, které pojmenoval po svém dědečkovi. Soubor se brzy zařadil mezi významná evropská komorní tělesa a koncertoval doma i v zahraničí.
Sólovou dráhu zahájil Josef Suk v padesátých letech. Roku 1961 byl jmenován sólistou České filharmonie a postupně vystupoval na předních koncertních pódiích Evropy, Spojených států, Kanady, Austrálie a Japonska. K důležitým okamžikům jeho mezinárodní kariéry patřil koncert v newyorské Carnegie Hall roku 1964, který dirigoval George Szell.
Spolupracoval s předními světovými dirigenty, mezi něž patřili Karel Ančerl, Václav Neumann, Charles Mackerras, Georg Solti nebo Neville Marriner. Jeho komorními partnery byli například klavíristé Julius Katchen, Rudolf Firkušný a Zuzana Růžičková či violoncellisté János Starker a André Navarra.
Housle, viola a Sukův komorní orchestr
Vedle houslí se Josef Suk od roku 1973 intenzivně věnoval také viole – nástroji, k němuž měl blízký vztah i jeho pradědeček Antonín Dvořák. Jako violista vystupoval sólově i v komorních souborech a spolupracoval mimo jiné se Smetanovým kvartetem. K jeho významným violovým nahrávkám patří Mozartova Sinfonia concertante, Berliozův Harold v Itálii a Rapsodie-koncert Bohuslava Martinů.
Roku 1974, při příležitosti stého výročí narození skladatele Josefa Suka, stál u zrodu Sukova komorního orchestru. Působil v něm jako umělecký vedoucí a dirigent a zasloužil se o uvádění české i světové hudby na domácích a zahraničních pódiích.
Hudba Dvořákova a Sukova
Zvláštní místo v repertoáru Josefa Suka přirozeně zaujímala díla Antonína Dvořáka a skladatele Josefa Suka. Dvořákův Koncert pro housle a orchestr a moll a Sukova Fantazie pro housle a orchestr g moll patřily k jeho kmenovým skladbám.
Jejich hudbu neinterpretoval pouze jako rodinné dědictví. Dokázal ji představit jako živou součást světového repertoáru a vtisknout jí vlastní výraz – spojený s krásou tónu, technickou jistotou, čistou intonací a hlubokým porozuměním české hudební řeči.
Jeho repertoár sahal od barokní a klasicistní hudby přes romantismus až k tvorbě 20. století. Vedle Dvořáka a Suka se významně věnoval také dílům Bacha, Mozarta, Beethovena, Brahmse, Smetany, Janáčka, Martinů, Debussyho, Berga a mnoha dalších skladatelů.
Nahrávky a mezinárodní ocenění
Josef Suk zanechal mimořádně rozsáhlou diskografii. Natáčel pro české i světové společnosti, mezi něž patřily Supraphon, Panton, EMI, Decca, Erato, Columbia a Nippon Columbia. Jeho nahrávky získaly řadu významných mezinárodních ocenění.
Šestkrát obdržel prestižní pařížskou cenu Grand Prix du disque de l’Académie Charles Cros. Roku 1972 získal v Nizozemsku Edisonovu cenu za nahrávku Bachových sonát a partit pro sólové housle. Vídeňská Mozartova společnost mu roku 1974 udělila cenu Wiener Flötenuhr za soubornou nahrávku Mozartových děl pro housle a orchestr.
Získal rovněž Zlatou desku japonské společnosti Columbia, Zlatou desku Supraphonu a roku 1999 Platinovou desku Supraphonu za více než 1 100 000 prodaných zvukových nosičů. Tato ocenění dokládají nejen uměleckou hodnotu jeho nahrávek, ale také mimořádný ohlas, který jeho interpretace nalezly u posluchačů v mnoha zemích.
Státní a čestná ocenění
Význam Josefa Suka byl oceňován také doma a v zahraničí. Roku 1964 obdržel tehdejší státní cenu a roku 1977 mu byl udělen titul národní umělec.
V roce 1999 převzal státní vyznamenání České republiky – Medaili Za zásluhy I. stupně. Roku 2001 získal Světovou cenu Antonína Dvořáka a v roce 2002 mu francouzský prezident Jacques Chirac udělil Řád čestné legie v hodnosti rytíře, nejvyšší francouzské státní vyznamenání.
V roce 2003 obdržel čestný doktorát Akademie múzických umění v Praze. Městská část Praha 2 mu roku 2005 udělila čestné občanství a při příležitosti jeho osmdesátých narozenin mu prezident republiky Václav Klaus předal Zlatou plaketu prezidenta republiky.
Ve službě české hudbě
Josef Suk nepůsobil pouze jako koncertní umělec. V letech 1979–1985 vyučoval houslovou hru na vídeňské Hochschule für Musik, zasedal v porotách mezinárodních soutěží a podporoval mladé interprety. Významně se podílel na činnosti Mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro, jehož byl prezidentem a předsedou umělecké rady, a působil také v Nadaci Antonína Dvořáka.
Svou koncertní a nahrávací činností se stal jedním z nejvýznamnějších představitelů českého interpretačního umění ve světě. Nebyl pouhým nositelem slavného jména, ale samostatnou uměleckou osobností, která rodinné dědictví naplnila vlastním obsahem.
Hudba a slovo – dvě podoby rodového odkazu
Josef Suk rozvíjel rodový odkaz především prostřednictvím interpretace, zanechal však také několik vlastních drobných skladeb. V jeho osobnosti se spojila tradice skladatele Josefa Suka, hudební nadání jeho otce Ing. Josefa Suka a velká česká houslová škola.
Ve stejné rodinné generaci se tvůrčí dědictví projevilo jinou cestou také u jeho nejmladšího bratra Jana Suka – básníka, esejisty a myslitele. V rodině Suků se tak hudební a duchovní odkaz rozvětvil do dvou svébytných podob: u Josefa se stal interpretovaným tónem, u Jana psaným slovem.
