Klíčové informace o knize

Autor: Jan Suk (14. 7. 1951 – 15. 2. 2025)
Rok vydání: 2012 (1. vydání)
Nakladatelství: H & H, Jinočany
Rozsah: 188 stran
Žánr: Eseje, úvahy
ISBN: 978–80–7319–104–7

Anotace

Další kniha básníka, filosofa a esejisty Jana Suka (1951) je souborem aktuálních textů o krizi hodnot, možném konci západní civilizace a o „čase nad propastí“. Navazuje volně na autorovy esejistické svazky Krysy v Hadrianově vile (2004) a V aréně prachu, stínů a večerů (2010), ale liší se od nich výraznou koncentrací na problematiku současného globálního a virtuálně koncipovaného světa.

Ukázka: Čech

Je pravděpodobně málo národů, navíc se zpochybnitelnými historickými kořeny, které jsou tak těžkopádné a pasivní jako český národ. Zkusme Čechovi postavit do cesty jakoukoli snadno překonatelnou překážku. Místo toho, aby ji lehce odstranil, začne se dovolávat letitých práv a nároků. K řešení nepatrného problému povolá ihned ve skutečnosti i v duchu desítku nesmyslných úřadů a hodnostářů, odvolávaje se přitom na staré zákonitosti pocházející ještě z habsburských dob. Když už Čech neví kudy kam, pak si teprve vybaví národní praotce typu svatého Václava, Karla IV., aniž si uvědomí, že poslední jmenovaný panovník pocházel z jiné, neslovanské dynastie. Avšak je dobré vědět, že za námi, máme-li v cestě překážku, stojí pevně Lucemburk stejně tak jako neústupní Hus či Komenský.

Po dvaceti letech volné anarchie, která vystřídala komunistický režim, se můžeme ptát, zda by některým národům včetně českého nebylo lépe v zotročení, protože jeho občané se stále dovolávají všemožných autorit a úřadů, neschopni vládnout si sami a také se za sebe rozhodovat. Tribunál hospod a barů, v lepším případě poetických kaváren, ve virtuálním světě současnosti nedostačuje. Na úřadech se nepřestaly smekat klobouky a obyvatelé středoevropské země jsou ochotni dožadovat se svých práv a hlasu, ale rovněž se ponižovat a doprošovat pochybných záruk a ještě pochybnějších jistot, jejichž faktický soupis, natož dodržování, ani neexistují.

Zkusme Čechovi postavit do cesty jakoukoli snadno překonatelnou překážku. Místo toho, aby ji lehce odstranil, začne se dovolávat letitých práv a nároků.

Uvedu jeden příklad. Nedávno jsem s autem zastavil na málo frekventované křižovatce silnic v polích, abych si zapálil dýmku. Nepřekážel bych zde ani Hanibalovu procesí se slony, Stalinovým tankům či husitskému vojsku, kdyby se, nedej Bože, vyřítily z okolních travin a remízků. Namísto vojska, procesí či průvodu se z vedlejší silnice připlazil český automobilista, kterému jsem se zdál být nepřekonatelnou překážkou v dráze, ačkoli všude bylo tolik prostoru, že by ho člověk nevyplnil ani Golemovým hliněným monstrem, kdyby se jím náhodou stal.

Češi milují problémy, bariéry, konvence, těžkopádné a nepsané zákony tvrdohlavých slovanských mozků.

Ten nešťastník, vědom si svého práva na nekomplikovanou průjezdnost vozovky, vozidlo zastavil a zíral. Ano, člověk by měl odpočívat, dýchat a žít, aby náhodou nebyl pro někoho velkou překážkou. Situaci je možné nahlédnout i z jiného úhlu. Mohl jsem tomu člověku za volantem poskytnout žádoucí záminku, aby si vyrobil problém. Češi milují problémy, bariéry, konvence, těžkopádné a nepsané zákony tvrdohlavých slovanských mozků. Proto jsou mile potěšeni, když se do takové situace dostanou. V duchu jsem viděl, co se odehrávalo v řidičově mysli. Mohl bych ho (tím myslel mne) objet, protože tady se takto nesmí stát, ale to bych mu to usnadnil a nedal mu pocítit, že situace se proměňuje v konflikt. Vlastně mu prokazuji dobrodiní, když ho jako překážku neodstraňuji, ale jenom se dívám a čekám. Jsem přece člověk, který ví, že má za zády pevné úřady a ještě srdnatější úředníky, kteří jsou na mé straně. Platím daně. Nemám zápis v trestním rejstříku. Vychovávám děti a pouze jsem se několikrát rozvedl. Co na tom sejde? Cožpak to ten překážející zabedněnec nechce uznat? Mám snad vystoupit z auta a jít mu to vysvětlit? Ne. Bude lépe čekat, až sám pochopí, že překáží. Nebo mi to snad dělá naschvál? Není vyloučeno, že si tu na mně v té pozici překážky záměrně počkal, aby mne naštval. Chtělo by to ty dobré, poctivé prvorepublikové četníky. Ne, měli by tu být američtí šerifové s pistolí a pěkně ji přiložit k hlavě. Někde u Arabů (doplň si jakýkoli jiný světadíl, etnikum, stát nebo národ) by se tohle nemohlo přihodit. Tam bych ho mohl pěstí srazit k zemi nebo rovnou zastřelit. Jaké číslo má policie? Když tady bude stát ještě dvě minuty, tak ji zavolám. Každopádně si zapíšu číslo jeho auta…

Češi milují mříže. A mříže milují Čechy.

Nic není vyloučeno. Naštěstí dýmka hoří. Pokračuji v cestě. Muž se pomalu, váhavě rozjíždí, protože jsem mu dnes překazil bolest i radost. A to se slušným občanům nedělá. To by Karel Čtvrtý koukal, co se to v dnešních Čechách děje. A Masaryk? Ten by na takové překážející řidiče vydal zákon, který by se musel dodržovat. Jinak za katr. Ano: Češi milují mříže. A mříže milují Čechy. A zamřížované Čechy stavějí všem a všemu pomníky. Je to jistě starý slovanský zvyk, ale jak se ho odnaučit? Jedině tak, že každý bude mít zaživa svůj pomník, a ty pomníky nám nakonec poskytnou radost překážek. Nebude zde kvůli nim k hnutí. Budeme se jimi prodírat. Kov, mramor, žula, třeba i sádra u cích, nebo hadry a papír, nejlépe však plastická hmota. Počítačové hlavy, ogrilované údy a svaly, pohlaví, jakým by nepohrdl markýz de Sade. A v Čechách také pomníkové instituce a úřady. Finanční úřad vybírající pomníkovné, školy studující pomníkové materiály a předlohy, ateliéry pomníkářů a pomníkářek, kteří se budou nenávidět, ačkoli se večer budou scházet po hospodách a foukat do svých grilů, připomínajících jim svaté grály.