Byl hlavně básník. Prokletý básník. S tou kategorií, kterou zavedl v roce 1884 stejnojmennou knižní esejí Paul Verlaine, se Jan Suk identifikoval: naprosto, totálně, beze zbytku. Měl pocit, že sem nepatří, že mu tady nikdo nerozumí, že ho lidi nečtou, a když čtou, že ho nechápou,
nechtějí pochopit.
Současnost pro něj byla spíš nepřátelská, někdy až nevraživá. Nad konceptualismem nebo postmodernou kroutil odmítavě hlavou; byl zoufalý z toho, jak forma ničí obsahy, gesto škrtí myšlenku, nápad láme vaz sdělení. Jak hapruje a kolabuje paměť, jak se někdejší Baudelairovy „umělé ráje“ změnily v „umělá pekla“ digitálu. Věřil v knihu jako tradiční nosič sdělení a nástroj komunikace; sázel na dialog, rozmluvu, diskusi. Měl jasno, což ale nevylučovalo sebereflexi a pokoru; ostatně právě takový typ individuality obdivoval: svrchovaného člověka, který o své svrchovanosti nepřestajně pochybuje. Suk pochyboval dost: a možná víc než o světě – právě o sobě. Choval sice nadšení pro obrodnou sílu renesance, potažmo antiky, stejně jako pěstoval tiché sympatie k romantismu, ale byl taky skeptik. O to větší elán v něm probudilo životní přátelství, které navázal v posledních dvou dekádách s fotografkou a básnířkou Petrou Růžičkovou (1963–2021). S ní cítil zřejmé „spříznění volbou“. Byli oba stejně mimo hlavní proud, oba vnímali se stejnou intenzitou, jak „je slyšet nedozírná hladina, / ticho“. On básnil o jejích fotografiích, ona fotila básníka. Trochu vznosně, trochu stylizovaně. Jeho život byl ve stínu jeho díla. Když jsem s ním vedl rozhovor, šly otázky právě po těch momentech, co uvízly ve stínu. A on se najednou ochotně rozpovídal:
„Kam jste vlastně chodil do školy: na základku, na gymnázium? Do Benešova, nebo rovnou do Prahy?“
„Prvních pět ročníků základní školy ve staré školní budově v Křečovicích, v níž se, v malé porodní komůrce, roku 1874 můj dědeček narodil. Potom jsem dojížděl do Sedlčan, kde jsem pokračoval ve studiu na Střední všeobecně vzdělávací škole, což tenkrát bylo krycí jméno pro gymnázium. Ale maturitu jsem nakonec zdárně složil na Dobříši, kde jsem se vyhnul povinné zkoušce z matematiky, z níž bych asi jako začínající poeta propadl.“
„Vystudoval jste pak filosofii, historii a estetiku na Universitě Karlově. Absolvoval jste v sedmasedmdesátém. Šlo se tehdy, za té nejbrutálnější normalizace, na škole vůbec něco kloudného naučit?“
„Na filosofickou fakultu jsem přišel v tom nejméně vhodném okamžiku takzvaných čistek na všech katedrách. Mým záměrem bylo studovat kunsthistorii, ale začátkem sedmdesátých let byl tento obor zmasakrován. Ale paradoxně mohl antickou filosofii přednášet Dušan Machovec, jehož přednášky se záhy staly kultovní záležitostí. Descartesa a německou klasickou filosofii učil noblesně odtažitý Milan Sobotka, a mezi mladými asistenty byl třeba Ivo Tretera, stoupenec „literární filosofie“ nebo filosofie umění, k nimž jsem tíhnul. Ani na historii nemám úplně špatné
vzpomínky. Vždyť mne učili Robert Kvaček nebo nekompromisní a přísní historikové Miroslav Hroch a Josef Petráň!“
„To z toho ta škola vychází víc než dobře…“
„Nejzajímavější byly ale návštěvy bytových seminářů: Sokolových, Hejdánkových, Machovcových, Patočkových. A první doteky s disentem, například v rámci Jazzové sekce, v jejíž edici vycházeli Chalupecký, Duchamp, Nietzsche, Camus. A praktikování bohémsky básnivé pražské samoty v kavárně Slavia v sedm ráno, v devět U Fleků a v deset shlížení se v „achátech svatovítských“, jak napsal Guillaume Apollinaire. Z dítěte venkova se stával pražský chodec mezi kavárenskými stolky.“ (Rodina a škola, 8/2021)
Báseň pro něj byla bohem. Skrz ni mohl jít výš i dál. Kamkoli. V básni žil totálně. Nebyla to fikce. Tělo se stávalo dočasně slovem. Jan Suk psal, aby žil. Mohla to být arteterapie, ale byla to spíš víra v jedinečnou, obrodnou sílu verše – víra, která ho držela naživu. Když umřel, měl jsem k dispozici zkreslenou informaci o příčině jeho smrti.
Až po týdnu jsem se dozvěděl pravý důvod. Vykrvácel. Odešlo z něj „bláto černé jako Faustovy boty / na konci tragédie“. Tím „blátem“ může být krev stejně jako poezie, poslední báseň. Tou smrtí pak může být stejně tak život. V knihách, ve slovech. Ve vzpomínce.
Radim Kopáč