Příroda v opeře

Klíčové informace o knize

Z předmluvy

Básník a esejista Jan Suk podruhé v opeře. Po knížce, v níž portrétoval vybrané operní divy (V aréně prachu, stínů a večerů, 2010), je tu soubor textů na téma, které zní hned v názvu: Příroda v opeře. Čili přírodní versus umělé, spontánní a mimorozumové proti stylizaci, která ovšem propojuje mnohé: báseň s divadlem, divadlo s hudbou, hudbu s čímsi nadosobním, možná rovnou mytickým. To je ostatně autorovi odjakživa vlastní; je pro něj nezbytné, esenciální. Mýtus jako věčně se navracející příběh, jako jistota existence, jako základní stavební kámen díla. Suk je poučený, vnímavý a všímavý esejista-básník, pevně zakotvený v tradici, ve vývojové logice dějin, v dávných textech stejně jako v současných kontextech; jakkoli je v něm i mnoho romantického, subjektivně bouřlivého.
Jeho psaní je tak v permanentním pohybu, v živé oscilaci: mezi vnějším a vnitřním, minulým a přítomným, tragickým a nadějným. Opera je „jenom“ výchozím bodem…
Vždy mě zajímalo vidění světa hudby očima „laiků“, ne-muzikologů, ne-hudebníků. Začalo to spisy Romaina Rollanda a následovali další, z nichž bych zvlášť uvedl Milana Kunderu a Normana Lebrechta. Po učených studiích odborníků, méně či více tlustých svazcích hudebních encyklopedií a slovníků to byla voda živá, bylo to inspirující a osvobozující čtení.
Eseje Jana Suka vyzařují vášnivé zaujetí pro operu, lásku k hudbě, zvídavost a míru empatie, kterou najdeme v české literatuře s hudební tematikou jen zřídkakdy. Jeho analýzy, obsahové, psychologické, estetické i komparativní, mají přesnost Leksellova gama nože a sondy do „záhudbí“ jsou vzrušujícím putováním za operními paradigmaty. Stejně tak oceňují krásu češtiny, jazykovou košatost. Je znát, že kvalita sdělení je pro autora velmi důležitá. Přes jistou literárnost, ba snad svým způsobem básnivost, má kniha pevné odborné základy. Hluboké znalosti jsou patrné z každé kapitoly. Málem bych zapomněl zmínit jeden podstatný pocit z četby: autorovu pokoru vůči hudbě.