Radim Kopáč (1976) je literární a výtvarný kritik, editor a kurátor, autor řady knih z kulturní periferie posledních století, například Ty čuně! (s J. Plachým, 2025), Praha kafkovská (s P. Stančíkem, 2024), Příšerná hostina (2023), Všechno je špatně, zpátky na stromy! (2022) a Praha ožralá (s P. Stančíkem, 2021).
Smrtí Jana Suka se náš svět zase trochu zmenšil. Zešednul, zchudnul, zhrubnul. Básník a esejista (1951–2025) stál sice poslední dekády čím dál jasněji k minulosti čelem a k budoucnosti zády, ale nebyla v tom úzkostná regrese, do-sebe–hroucení, cílený zánik v příboji melancholie. Suk byl spíš jako ten poutník na slavném plátně Caspara Davida Friedricha, co kouká do hlubin před sebou, na to nekonečné moře mlhy. Na všecko, co bylo, co se odehrálo před jeho vstupem na scénu. Stojí sice hrdě, sošně, ale taky chápavě, pokorně. Suk věděl, že v té mlze je vše, že všecko se opakuje ve variacích, že svět drží pohromadě mýty, věčné návraty k základním příběhům; věděl dobře, při své jemné múzičnosti a značnému vzdělanostnímu backgroundu, že dějiny jdou k horšímu, že líp už bylo, že člověk je vývojově u konce s dechem – a přesto to nevzdával, nerezignoval, naopak bojoval den co den. Psaním. Veršem a esejí. Texty-sochami, chladnými slovesnými monumenty, dílem, které jako by chtělo být hrází proti brutálnímu přívalu přítomného i budoucího času, který všecko to minulé přepíše, vygumuje, utopí v nicotě. Suk byl jasný metafyzik, intelektuál podle Goethova vzoru – a taky tiše romantický typ, co věří, že jedinec může vzdorovat světu. Aspoň chvíli.
Jan Suk vystudoval filozofii, historii a estetiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Od konce sedmdesátých po kraj devadesátých let pracoval postupně v Národním muzeu, Ústavu pro výzkum kultury a Národní knihovně. Od roku 1992 byl redaktorem, od roku 1994 šéfredaktorem
nakladatelství H & H. Držel se toho podniku, zřejmě trochu prokletého, se vší vírou, se vším zoufalstvím. Právě tam, na pražské Moráni, strávil tři dekády „vyděláváním / na obživu tmy“. Je to silná, magická lokalita. Jasný meziprostor. Dole řeka, nahoře Mladotovský palác čili Faustův dům; horizontála proti vertikále. Vlevo Karlovo náměstí, kde kdysi dávno stávala Kaple Božího Těla, vpravo Emauzské opatství. Všude paměť. Duch a doba. A uprostřed toho všeho on: „myslící socha“ za „posledním ozářeným oknem“. Vedle soustavné práce redakční a editorské psal Suk taky recenze a kritiky. Pro týdeník Nové knihy, čtvrtletník Intelektuál, internetový Portál české literatury nebo pro Český rozhlas. V roce 2002 jsem začal pracovat v kulturní redakci Vltavy. Suk pro ni psal dávno před mým nástupem. Zdědil jsem ho. Během každého setkání byl vždycky dvojí. Do budovy vstoupil roztančeným krokem, málem jako Vítězslav Nezval; bylo ho všude plno, hovořil, halasil. Jenže pak si v kabině sedl před mikrofon a zvážněl. Text před ním ožil. A on se propadal skrze všecky ty napsané věty k těm dávným mýtům. Bral to odpovědně. Romanticky. Ručil za každý svůj text. Skoro se chce napsat, že rovnou vlastním životem.
Párkrát jsem byl u něj na rodovém statku v Křečovicích. Kolem lesy, louky, pole. V budově pak přízemí, první patro; stůl, okno, knihy.
Sukův dědeček byl Josef Suk, pradědeček Antonín Dvořák. Bral to jako plus i minus: „Ať je tomu jakkoli, predestinace rodem existuje, je obsažena v našich genech. Minulost v nás žije, ale nesmíme se v ní topit a neměla by nás zraňovat.“ Ten dějinný stín na něj samozřejmě padal, tyhle velikány neměl šanci překonat, děsili ho svou mohutností, aktuálností, genialitou. Sloužil jim jako citlivý posluchač, ale taky vykladač, jakkoli při psaní na hudební notu přirozeně prodlužoval realitu fikcí, historickou skutečnost nastavoval někdy dost intenzivní sebeprojekcí. Napsal dvě knihy esejí o opeře (V aréně prachu, stínů a večerů, 2010; Příroda v opeře, 2024), napsal svéráznou monografii Melancholické století oblaku. Josef Suk a život umělců (2020). Při jedné návštěvě mě vzal na procházku. Bylo pozdní léto, šli jsme lesem. Najednou pod námi potok, meandr mezi balvany. Suk shodil boty, posadil se a ponořil nohy do vody. „Tady jsem doma,“ řekl. Potok poskakoval, stromy ševelily. Svou první sbírku básní Jan Suk nazval Potopené pevnosti (2002), tu druhou Tajná schodiště (2006), třetí pak Spojené kameny (2007). V to nedělní odpoledne bylo rázem všecko jasné. Všechny ty určující kontrasty, protiklady, kontrapunkty: pohyb vody, neměnnost kamene; okamžitý soulad přítomného místa a času v rostoucím nesouladu globálních dějin. Jako by se čas přetočil o pár století, tisíciletí nazpátek: renesance, antika. Tady byl Suk doma. V jasném řádu, struktuře; v kamenech, schodištích, pevnosti. Po návratu na statek pak pro odlehčení chvíle otevřel láhev šampaňského…